Světová krize – Příležitost k transcendentaci

11.02. 2014

„Ve světě zrnko prachu jsem a v něm je celý svět.“ Milan Calábek

V první části tohoto článku otištěném v minulém čísle Regenerace jsem se zabýval vznikem současné finanční a hospodářské krize, která je zároveň i krizí politickou, především z ekonomického hlediska. Psal jsem o novém parazitickém finančním kapitalismu, který na rozdíl od předchozích úspěšných stádií tohoto systému, ukončil symbiózu s reálnou ekonomikou, zcela se od ní oddělil a naopak ji začal vysávat a ničivě rozvracet. Kromě finančníků škodí nám všem stejně jako obdobné parazitické stádium postdemokratického politického systému. Rozsah dnešního článku neumožňuje, abych se zabýval dalšími následky destruktivního působení obou cizopasných systémů, jak jsem měl původně v úmyslu, protože daleko důležitější je pokusit se pochopit naši situaci v co nejširších souvislostech a nacházet nezbytné řešení na vyšší rovině, než na jaké se odehrává současná krize.

Ústředním tématem antické řecké filosofie byl vztah Jednoho (jednoty, totožnosti) a Mnohého (jedinečnosti, různosti): hen kai pan…. který až dodnes každá civilizace, kultura a doba vyjadřuje ve vlastních pojmech např. jako problém vztahu Boha a světa (křesťanství), Skutečného a neskutečného (buddhismus), Já a Ne-já (védanta) a pokouší se najít nějaké jeho řešení, podle kterého by její členové mohli žít. V žádném případě nejde jen o teoretický problém, protože jeho vyřešení tak jako v případě zenových koánů vyžaduje transcendenci dosavadní struktury vědomí a dosažení stavu, který je ekvivalentem Buddhova Osvícení. Při nejčastějším řešení tohoto problému, se přikláníme buď k Jednomu (Bohu, Absolutnu, Brahmanu), zatímco Mnohé (vesmír, svět, hmotná jsoucna) nepovažujeme za podstatné. Anebo se naopak přikláníme k Mnohému a za nedůležité či neskutečné považujeme Jedno. První řešení tohoto věčného problému a vytvoření myšlenkového modelu skutečnosti na tomto duálním základě je charakteristické pro většinu náboženství, zatímco druhý způsob pro vědu. Ve filosofickém a kulturním kontextu mluvíme obvykle o idealismu a materialismu. V současné evropské politice představuje příklad takového řešení Lisabonská smlouva, která (příklonem k Jednomu) rozdělila naši veřejnost. Jako kdysi stoupenci husitů a Říma stojí dnes proti sobě stoupenci Mnohého (Evropa států) a stoupenci Jednoho: jednotného vedení prosazovaného velmocemi a Bruselem. A bez transcendence, která byla nejvyšším cílem řecké i indické filosofie neboli překročení této duality do neduální Jednoty v různosti (kdy „ze všeho je jedno a z jednoho vše“), nečeká EU nic dobrého neboť už z evangelia víme, že „rozdvojené království neobstojí“.

DUALITA: OVLÁDNUTÍ PŘÍRODY I LIDSKÉ ODCIZENÍ

Dualita sama ovšem není žádným odbočením z cesty evoluce, ale odpovídá dřívějšímu stupni vývoje, na kterém bylo nezbytné osvojit si co nejdokonalejší mechanismus přežití a sebeobrany srovnatelný s drápy a tesáky šelem nebo jedem hadů. A tím se pro nás stalo základní rozdělení skutečnosti na Jedno a Mnohé v současné nejčastější podobě subjektu a objektu neboli myšlenky a pocitu Já odděleného od Druhých. Tato dualita nám dala lepší možnost obrany než mají ostatní živočišné druhy. Umožnila nám nejen přežít, ale dokonce se i vydělit z přírody a ovládnout ji. Což ovšem současně vedlo i k odcizení se přírodě a všemu, co nepovažujeme za sebe. Proměna ostatních bytostí na objekty předznamenala i všeobecné moderní „znelidštění“: válečná jatka, Osvětim a gulagy. A tak se to, co nám dříve umožňovalo přežít, obrátilo na současném stupni vývoje proti nám a ohrožuje nás stále víc nejen na společenské rovině v podobě současné krize, ale i na rovině individuální. Za dávné zvýhodnění dnes platíme takovou mírou nespokojenosti, neúplnosti a duševního utrpení, že život pro nás čím dál víc ztrácí smysl. Zamrznutí v dualitě subjektu a objektu zároveň zkresluje nejen naše pochopení světa, ale i toho kdo anebo co jsme: naši pravou totožnost. Jen jako kojenci zažíváme pocit „oceánské jednoty“ (S.Freud), než jej definitivně ztratíme dokončením mentálního rozštěpu na já a ne-já a celý život se pak nevědomě pokoušíme o návrat do tohoto „ztraceného ráje“ a místo transcendence překlenout propast duality zamilovaností, alkoholem, halucinogeny, workoholismem, gamblerstvím apod.

Na rozdíl od starověkých filosofů, mystiků, myslitelů a umělců si dnes otázky vztahu Jednoho a Mnohého stejně jako jejich duality nebo neduality už většinou neklademe. Přesto ale řešení těchto otázek našimi předchůdci, aniž bychom si to uvědomovali, přijímáme za své a vytváříme tak myšlenkový model skutečnosti, který není náš. Na rozdíl od obrazu skutečnosti, jehož tvorba je v našem mozku na základě zpracování smyslových vjemů pevně zakódována, proměnlivý myšlenkový model skutečnosti slouží k neustálé a většinou neuvědomované interpretaci tohoto obrazu: dáváním významu a smyslu tomu, co právě je, co se děje, přičemž tento význam a smysl prožíváme jako skutečnost. Z tohoto důvodu každý myšlenkový model skutečnosti zcela zásadně a do všech detailů ovlivňuje jak náš osobní úděl, tak i celou naši civilizaci, kulturu, filosofii, náboženství, mravnost stejně jako politickou organizaci společnosti anebo ekonomii. Následně i současná ekonomická krize není tudíž jen krizí ekonomickou a politickou (nikdy jsme nebyli tak bohatí a svobodní jako dnes v tomto posledním stádiu západní civilizace), a proto není řešitelná jen politicky a pomocí sebesofistikovanějších ekonomických teorií regulace a deregulace. Těmito způsoby ji můžeme pouze načas odsunout. O to ničivější pak ale může být její dopad na celou naši civilizaci i spolu s dalšími faktory, kterým takto oslabeni už nebudeme schopni čelit, podobně jako kdysi antický Řím. V případě Říma těmito faktory byla nejen pandemie, kterou představovala malárie a otrava olovem z trubek a nádob, ale i infiltrace barbary na nižším civilizačním stupni, kteří obkličovali vnitřně oslabený Řím i zvenčí. Současná ekonomická krize podle F. Zakarii (šéfredaktor Newsweeku) urychlila nástup totalitních nedemokratických a zaostalých mocností (jako je Čína, Rusko, Indie, Brazílie a islámské státy) ke světovládě zhruba o osm let.

CESTA OD JEDNOHO K MNOHÉMU

Ztráta Absolutna (Jednoho) v antickém Římě stejně jako v našem postmoderním světě vedla k relativizaci všech hodnot a nakonec i ke zhroucení světa Mnohosti. Z jeho trosek povstali vyznavači Jednoho, pro které k opravdové spáse, opravdovému osvobození nemohlo dojít v tomto těle, na této zemi a během tohoto života. Proto byli ochotni zničit tento svět „hříchu a zla“, aby dosáhli onoho světa, ať už v podobě Království nebeského („Mé království není z tohoto světa.“) anebo Prorokova ráje jako dnes teheránští ajatolláhové a Talibán. Už za renesance, definitivně ale až v osmnáctém století Osvícenství a Věku rozumu, došlo k radikálnímu obratu od Onoho světa (Jednoho) k tomuto světu (Mnohému). Ke spáse a osvobození, ať už je nabízejí politici, věda, konzum, marxismus, sexualita, alternativa, ekofilosofie anebo návrat Bohyně, tak může v moderním světě dojít pouze v tomto těle, na této zemi a nepřítelem se stalo naopak všechno Vyšší a transcendentální (Jedno).

Řada „prakticky“ založených lidí jako např. finančníci dnes proto nemá jinou možnost, jak zažít alespoň částečně pocit vnitřní blaženosti (eudaimonia antických filosofů, nirvána buddhistů) vyvěrající z překonání duality a opětovného sjednocení Jednoho a mnohého (hen panta einai) než jedině díky vlastnění aspoň části z Mnohého. Méně prakticky založení lidé zažívají odlesk tohoto pocitu v partnerském vztahu a výchově dětí anebo díky tomu co dělají – práci, která je alespoň zdánlivě přibližuje k transcendenci duality. Ve všech těchto případech jde ovšem jen o dočasně působící náhražku skutečné transcendence. Nicméně postmoderní doba v zásadě vyznávající Mnohé a popírající Jedno nám ale žádnou možnost překroční duality a utrpení, které ji nezbytně provází, nabídnou prostě nemůže.

Současné stádium parazitického finančního kapitalismu, kdy čím dál víc zisku a vlastnictví nabytého pomocí finančních spekulací nepřináší žádný prospěch společnosti, ale naopak ji ničí a rozvrací, je jasným projevem naprostého vítězství Mnohého nad Vyšším a Transcendentálním (Jedno) a zároveň neklamným znamením konce tohoto společenského uspořádání. Zachránit je nemůže už ani žádná z dobře míněných regulací hedgeových nebo investičních fondů. Jak také zakázat spekulativní obchody? Bankéři, zaslepeni vidinami obrovských a snadných zisků z finančních spekulací, se tohoto hazardu už nevzdají a každou regulaci obejdou. A my se jen můžeme v jejich kasinu vsadit, komu se podaří náš skutečný svět zničit dřív. Zda finančním spekulantům a gamblérům – vyznavačům Mnohého anebo fanatickým islámským vyznavačům Jednoho, jakmile získají atomové zbraně? Zda vyznavačům tohoto anebo onoho světa posedlých jen jinou iluzí? Je ale velmi pravděpodobné, že se to oběma skupinám může podařit současně.

ZMĚŇME PŘEDEVŠÍM SEBE

Než k tomu dojde, můžeme ještě něco udělat, abychom tomu zabránili? Můžeme a dokonce musíme: změnit ne společnost ale sebe. Svůj myšlenkový model skutečnosti. Překročit dualitu Jednoho a Mnohého, Boha a světa, Já a ne-já a dosáhnout tak nové vývojově vyšší totožnosti – Integrálního vědomí. Jedině tím celá ta triáda: krize s případnou pandemií a hrozbami nukleárního džihádu dostane smysl. Z neduálního hlediska Plótínova novoplatonismu na Západě stejně jako Nágárdžunovy Madjámiky na Východě je Mnohé neskutečné a tím jeho vlastnění nemůže být zdrojem vnitřní blaženosti. Skutečné je jen jako Celek (Jednota všeho), od kterého žádné jsoucno: ať věc, rostlinu či organismus nelze oddělit. Nic neexistuje samo o sobě, a tak Jedno (Bůh, Absolutno) je Mnohé ( vesmír, svět) – „Já a můj Otec jedno jsme.“ Jsem tedy jak to, co si uvědomuji, že jsem (tento organismus, který je součástí Mnohého), tak zároveň a především i to, co si uvědomuje- vědomí (Jedno) spojené s pozorností. Zde ale musíme rozlišovat mezi nevědomou pasivní pozorností (vytvářenou temenními laloky mozku), kterou si uvědomujeme objekty a pozorností vědomou – aktivní, kterou si uvědomujeme objekty v prostoru pozornosti. Aktivní pozornost (savikalpa samádhi) je vytvářena u většiny z nás čelními laloky s největším množstvím endorfinových receptorů zajištujících blaženost při aktivaci. Na rozdíl od pasivní pozornosti ji ale musíme nacvičovat pomocí meditace. Čelní laloky jsou považovány za náš čtvrtý mozek, který integruje činnost tří zbývajících mozků: mentální šedou kůru, emocionální limbický mozek a instinktivní prodlouženou míchu.

Celá transcedence, která je překročením personálního (osobního) na transpersonální (nadosobní), spočívá v tom, že po delším meditačním nácviku udržování aktivní pozornosti se přestanu ztotožňovat pouze se svým organismem jako subjektem (zatímco všichni ostatní jsou objekty). Aniž bych přestal být svým organismem, ztotožňuji se zcela nově s něčím vyšším: s prostorem aktivní, vědomé pozornosti, ve kterém je teď můj organismus a všechny ostatní vjemy, myšlenky, pocity a představy. A nic z toho už nemá nade mnou žádnou moc. Duševní utrpení skončilo. Žádná myšlenka, pocit ani vjem mě už nemůže vyvést z míry a trápit, pokud je má pozornost vědomá a aktivní (nirvikalpa nebo sahadža samadhi). Neboť v takových chvílích prožívám takovost (tatháta) každého jevu. Kvalita mého života tak závisí na kvalitě mé pozornosti. A aktivní pozornost není částí univerza, ale veškerý život, všechno dění, celé univerzum se odehrává v jejím prostoru. A zároveň je to má nová a vývojově vyšší totožnost, aniž bych popíral svou nižší totožnost, kterou je můj organismus. O ten se musím dál starat, i když z původního subjektu se stal jen jedním z mnoha objektů mé pozornosti, kterou teď jsem a která je zcela neosobní. Sv. Pavel to vyjádřil po svém Probuzení slovy: „Už ne já, ale Kristus žije ve mně.“ Tato pozornost je zde stále a za všech okolností a prokazatelně i dlouho po naší klinické smrti. Díky ní si i vy právě teď uvědomujete všechny vaše případné pochyby a nesouhlas s tím, co zde čtete, a zároveň je to to jediné, co nikdy nemůžete zpochybnit nebo popřít, protože je tím nejskutečnějším a nejvyšším ve vašem životě: věčným světlem pozornosti, které vyzařuje z vás a je stejným světlem, které září ze mě. A tato vyšší oktáva fyzikálního světla – základu hmotného vesmíru, je zároveň světlem Plótínovým, jasem Nágárdžunovy prázdnoty, září Asangova vědomí stejně jako Šankarova átmanu, blaženým zřením Sv. Řehoře z Nyssy a Bohem Sv. Augustina. Tuto jednotu a ztrátu oddělenosti můžete nepojmově poznat a opravdu hluboce prožít jen, když se tímto světlem alespoň dočasně stanete ve stavu prodloužené meditace. Všechny pochyby, nejistoty a zmatení zmizí a zůstává jen jasná, průzračná, všeprostupující a ničím nedotknutelná pozornost a pocit klidu, míru a lásky ke všem bytostem. Už námi necloumá touha po ničem, ani nás netrápí samota a stesk. Je to zcela přirozený a nejvyšší stav bytí. Všechny dosavadní problémy, které nás sužovaly, běžné zápasy, ambice a usilování, které pocházely z toho, že jsme špatně chápali, kdo jsme, jsou pryč. Nepotřebujeme už nic, než si být plně vědomi toho, co teď děláme, myslíme nebo zažíváme a nezapomínat, že jsme tímto vědomím.

Milan Calábek