Metody Vincenze Priessnitze

06.12. 2011

Kde byl základ slávy a v  čem spočívaly zásady Priessnitzovy léčby „nového pozoruhodného jevu v oblasti zdravotnictví“?

„Zdraví nespočívá v receptu, spočívá v součtu toho, jak prožíváme den.“

Názor o zkažených šťávách jako příčině nemoci byl rozšířen mezi lidem a také Vincenz Priessnitz z něj v podstatě vyšel. Podle něj zkažené šťávy vznikají v těle v důsledku nepořádného života a nesprávné životosprávy. Ke špatným šťávám Priessnitz řadil ještě špatné látky, které se dostaly do těla zvenčí, zejména podávanými léky, jež tělo nemohlo asimilovat. Zkažené šťávy a špatné látky brání pravidelné činnosti organizmu a při jejich delším setrvání v těle ohrožují i sám život. Účelem Priesznitzovy léčby bylo nahradit zkažené šťávy zdravými, špatné látky z těla vypudit a tím obnovit harmonii v činnosti organizmu, na níž ve skutečnosti spočívá zdraví.

Rozhodujícím činitelem při tom byla – v tom byl Priessnitzův základ – sama přirozenost člověka, jeho životní síla. Ta musí sama překonat nemoc a léčebné zásahy mají těmto přirozeným silám napomáhat. Organizmus člověka má vlastní obranné schopnosti, které je třeba podnítit, povzbudit, posílit a zvýšit. Úspěch v léčení může přivodit jen silný organizmus, ten sám nahradí v těle špatné šťávy zdravými a škodlivé látky z něj vypudí.

Zatímco oficiální lékařství pouštěním žilou, pijavkami a „pročišťováním“ organizmus nemocného oslabovalo, Priessnitz jej svými léčebnými prostředky posiloval. „Musíte být silnější“ byla jeho stálá připomínka. „Tělo se musí posílit, ne oslabit. Když je náležitě posíleno, nestrpí v sobě žádné škodlivé látky. Vyžene je ven.“ prohlásil J.E.M.Selingerovi. V „Rodinné knize o vodě“ diktoval Vincenz Priessnitz dceři Sofii o svých zásadách léčby: „Tělo musí být co možná nejvíce posíleno, aby si mohla příroda v důsledku onoho posílení pomoci sama. V těle musí přebývat přírodní síla. Když je příroda posílena, člověk nesetrvává v nemoci a špatná látka, která přírodě unikla, se vyloučí, odvrhne a takto se člověk opět uzdraví.“

Priessnitz neléčil nemoc, ale celého nemocného, komplexně jej „přelaďoval.“ „Nemáme za úkol léčit nemoc, nýbrž nemocného, jeho životní funkce, jeho vůli, činnost jeho orgánů, jeho vylučovací schopnosti a schopnosti tvorby. Protože u různých pacientů se stejným onemocněním jsou tyto skutečnosti zásadně odlišné, je také zásadně odlišná i léčba.“ Trvala týdny, často měsíce, někdy i léta. Francouz M. Rul strávil na Gräfenberku čtyři roky. Avšak i čas byl Priessnitzově léčbě příznivý. Dosud v Evropě nezakotvila rada, kterou v předchozím století dal v Americe Benjamin Franklin mladému obchodníkovi: „čas jsou peníze“.

Jako byla Priessnitzova léčba člověka komplexní, tak univerzální byly přírodní prostředky, jež mu k léčbě sloužily: voda při jejím všestranném vnějším i vnitřním užití, stejně vzduch podle často opakovaného Priessnitzova výroku „kdybych neměl vodu, léčil bych vzduchem“, sluneční lázně, pohyb: procházky pacientů v horské krajině, často na boso či v rose a také jejich tělesná práce: řezání a štípání dřeva, mlácení obilí, odklízení sněhu – Priessnitz se tak stal také zakladatelem „pracovní terapie“. Nedílnou součástí léčebného řežimu bylo pravidelné uspořádání denního života s vyloučením jeho škodlivých vlivů, s prostou dietní stravou a společenským životem, který pacienta oprostí od jeho všedních starostí.

J. E. M. Selinger ve své první knize „Pozvání, sdělení, úvahy“ vydané v roce 1841 napsal: „Vincenc Priesznitz zavedl jako žádný jiný do celého léčebného procesu řád, spojitost a jednotu, jako nikdo jiný přibral k podpoře nejbližší přírodní prostředky.“

Od nemocného, kterého vzal do léčení, vyžadoval Priessnitz vůli, sebekázeň a aktivní svépomoc, sám tomu říkal charakter. „Příroda nezná milost ani ústupek. K vodoléčbě patří charakter. Kdo žádný charakter nemá nebo svůj slabý nechce posílit, ten ať se vodoléčbě raději vyhne.“

„Život je tak vzácný statek, že dokonce ta nejtvrdší a nejkomplikovanější metoda, použitá k tomu, aby byl život zachován nebo prodloužen, se jeví jako oprávněná.“

Dle Neuense byly u Priessnitze léčebnými faktory:

  • voda
  • vzduch
  • světlo (Slunce)
  • dieta
  • pohyb
  • klid

Koupel v „Odražené vodě“

Toto je Priessnitzův slovní obrat a označuje lázeň mající teplotu (18 – 19 stupňů C). V celé „Rodinné knize o vodě“je uváděna 59x. Priessnitz již v r. 1839 zmírnil svá léčebná opatření, protože na léčení přicházelo mnoho choulostivých vysokých úředníků a vznešených lidí z velkoměst. Koupali se při takových teplotách vody, kterých se nemuseli lekat.

Střídavá lázeň

Tato koupel byla používána k diagnostickým účelům. Byla prováděna mezi 4.00 a 5.00 hodinou ranní. Teplota vody se střídala: napřed lázeň (20 stupňů C), pak další (10 stupňů C) a znovu vstup do vany s vodou o teplotě 18 – 20 stupňů C. Tato střídavá lázeň byla také aplikována při záškrtu, zánětu prsou a zánětu plic.

Dlouho trvající lázeň

Byla to vlastně dlouho trvající pololázeň, která trvala jednu až více hodin, např. u zánětu prsou, jako lázeň mírnící horečku, působící proti otoku a podporující vstřebávání, 2 – 3 hod. u zánětu střev. V „Rodinné knize o vodě“ udáva Priessnitz jako další indikaci „hysterické strnutí šíje“ a k tomu další příklady léčení těchto nemocných, kdy tato pololázeň trvala 9 – 10 hodin“ovšem „za stálého otírání.“

Gräfenberský mokrý otěr

Tření rukama, které prováděli dva lázeňští na prsou, zádech a končetinách paientovi, který byl zabalen do mokrého prostěradla. Tato procedura stojí vždy na začátku terapeutických procesů a používala se místo masáží, které nesměl Priessnitz sám ve svém vodoléčebném ústavu provádět i když je znal. Tyto otěry byly předepisovány jako přípravná terapie ke zlepšení prokrvení pokožky, k odlehčení vnitřním orgánům a k odstranění městnání krve. Richter o chladných otěrech prohlásil: „Kdyby Priessnitz neudělal nic víc, než to, že zavedl do léčebného pokladu mokré, studené otěry, jako je tento, pak by již tím si jeho jméno zasloužilo nekonečnou slávu, neboť zajisté neexistuje žádný prostředek, který by se dal tak snadno použít,a přesto je tak vhodný pro všechny případy onemocnění a pro všechny individuality. Téměř vždy se osvědčí jako pomáhající, ulevující, zlepšující, léčivý. Proto nalézá v hydriatice rozsáhlé použití a je současně tím, co po prvních pokusech vyvolává prostřednictvím blahého pocitu nadšení pro vodolečbu…“

Koupel chodidel

Priesznitz ji používal např. Při bolestech hlavy, omámení při bezvědomí, křečích jakož i při bušení srdce a při záchvatu srdečních = angině pektoris, krátkém dechu a při plicní mrtvici = plicní embolii.

Koupel hlavy

Dle „Rodinné knihy o vodě“ je indikována u onemocnění hlavy, rýmy, zánětů očí, omámení, zánětu mozku, bolestí v obličeji, horečky zubů u dětí, zubních křečí a bolestí zubů, ke zlepšení prokrvení mozku a ke snížení horečky při bezvědomí, chřipky, žlučové horečky, neštovic, tyfu a studené horečky = malárie.

Potní zábaly

Když p roce 1839 Priessnitz zmírnil své procedury, pak ordinoval potní kúru pouze u dny (3x týdně), revmatismu a u mohutně stavěných osob. Pocení v suchém zábalu doporučoval ve své „Rodinné knize o vodě“ při zánětu očí, bolestech v obličeji a při růži v obličeji.

Polévání hlavy vodou

Priessnitz je prováděl např. u hysterického ztuhnutí šíje. K tomu píše v „Rodinné knize o vodě“: „V lázni lijeme nemocnému 20 konví na hlavu – když vidíme, že se zotavuje, můžeme v aplikaci pokračovat.“ Philo von Walde poznamenává, že Priessnitz toto polévání ordinoval u tvrdošíjných stavů a při bezvědomí. Dle Sadgera prováděl Priessnitz také polévání kropicí konví v pololázni u tyfu.

Vzdušná lázeň kombinovaná s vodní lázní

Tato procedura je pravým Priessnitzovým vynálezem a je popisována v „Rodinné knize o vodě“ např. při léčení moru: „Nemocného položit do mokrého prostěradla a nechat působit vzduch a až je prostěradlo suché, znovu navlhčit.“ Pacient nebyl zabalen do houně. Toto je nazýváno „vzdušněvodní lázní“.

Sprcha

Byla ordinována u dny, artritidy, lišeje, nervových bolestí. O této proceduře Priessnitz prohlásil: „Intenzivní sprchu (lesní sprchu) ordinuji jen silným povahám nebo těm osobám, u kterých již byly jejich síly kúrou pozvednuty, abych nakonec zvýraznil rozhodující krize a abych podnítil organizmus k vyloučení cizích, organizmu škodících látek.“

Brouzdání v rose

V „Rodinné knize o vodě“ Priessnitz výslovně praví: „s bosýma mohama se procházet v rose“. Ordinováno bylo při mrazení s onemocněním podbřišku. Před Priessnitzem doporučoval již páter Bernardo z Malty procházení se s bosýma nohama na mokrém trávníku a po mokrých kamenech.

Použitá literatura: Vincenz Priessnitz – Světový přírodní léčitel

Autoři: Miloš Kočka a Alois Kubík